30.04
včera jsem se vrátil z přehlídky gymnaziálních sborů gymnasia cantant v brně. musím říct, že jsem dlouho přemýšlel, jestli z něj sepsat post. a přeci, myslím, že jsou věci, o kterých je dobré mluvit.
jak jsem celou přehlídku vnímal já? s takovou malinkou skupinkou jsem přijel do brna už ve čtvrtek, a to i přesto, že sbor vyrážel až v pátek dopoledne. po příjezdu do brna ( zasvěcení už vědí, jak mám brno rád ) jsme se odebrali do gymnázia vídeňská, které mělo být naším bydlištěm na následující dvě noci. po příjezdu do školy na nás dýchla neskutečně nepříjemná atmosféra, a to ať už je řeč o setkání s organizátory, kteří byli očividně opravdu šťastni, že jsme se je dovolili oslovit a přijet, nebo o setkání s prvními účastníky přehlídky. procházeli jsme se po chodbách a sledovali mrtvé duše procházející kolem nás s notami v rukou, křičící sbormistry a všudepřítomný dril a uměle vynucenou kázeň. odebrali jsme se proto po dalším výstupu se službou na vrátnici posedět do města.
v pátek jsme se po probuzení odebrali s kytarami na vlakové nádraží, kde jsme čekali na příjezd našeho sboru. s těmi rychle do školy na oběd a poté na akustickou zkoušku. určité nalinkování programu chápu a uznávám, ale aby byly naše slečny seřvány za to, že si sedly před koncertním sálem na trávník ( kromě toho pěkně odporný trávník ), to mě skutečně vytočilo. potkával jsem čím dál tím nepříjemnější lidi a celá přehlídka mi začínala „lézt krkem“. po akustice se sbor vydal rozezpívat se, já, již zcela rozezpívaný ( za to mohla ta kytara na nádraží ), jsem jel koupit lístky na autobus dříve odjíždějícím. ve 3 jsme se pustili do zpívání. myslím, že se nám to opravdu povedlo, což nakonec bylo i oceněno – to ovšem není důležité. i kdyby nás poslali domu s prázdnou, odjížděl bych s dobrým pocitem, o tom to je. to spousta sborů nepochopila. večer jsme si s pár dalšími zazpívali nad kytarou, zašli se bavit do města, prostě super. ale jen někteří. potěšil me ústecký gauneramus, ti byli zcela v pohodě.
v neděli přišlo na vyhlášení, opět bylo pro organizátory všechno problém. bylo krásně vidět, jak na svůj pobyt na té soutěži nahlížely ostatní sbory. nejdřív se vždy vyhlásil sbor, poté sbormistr a nakonec umístění … na umístění začaly všechny sbory kromě gaunerama tleskat samy sobě … besharmonie netleskala na umístění, ale na vyhlášení sbormistra. ač jsme skončili ve zlatém pásmě, bylo pro nás mnohem větším potěšením poděkovat našemu sbormistrovi, než porotcům přehlídky.
přehlídce jako takové totiž dle mého nebylo moc za co děkovat – až se naučí chovat k lidem, o to víc k mladým lidem, kteří tam místo plni entusiasmu jeli plni stresu z toho, aby vyhráli ( což je ovšem problémem také některých příliš seběvedomích sbormistrů ), možná budu mluvit jinak, ale takhle se to prostě nedělá – nejsme stroje.
